Kamila ‚KAMU‘ Rundusová: „Chci vytvářet nejhezčí kuchařky na světě.“

16.10.2018

Pokud máte Instagram, pravděpodobně vaší pozornosti tahle energická divoženka neunikla. KAMU je barevná osobnost snad po všech stránkách a když vydala svou „Nejbarevnější kuchařku“, strhl se o ní okamžitě obrovský zájem. Nyní už je na cestě její další dílo, které bude opět pestré od začátku až do konce. O něm, o počátcích vášně k barvám i vaření, nebo třeba o neplastování si přečtěte v rozhovoru.

 

Asi nebudu jediná, komu se vybavíš ty, když se řekne “barvy”. Jsou barvy tvoje vášeň odjakživa?

Vůbec ne, asi do dvaceti let jsem byla jenom černá. Měla jsem tehdy úplně jiný pohled na svět, byla jsem takovej rádoby drsňák. Odráželo se to od dětství, od zkušeností, prostě jsem to tak měla vžitý. A pak se mi úplně otočil svět vzhůru nohama. Zhubla jsem ze svých původních devadesáti tří kilo, vycestovala jsem do světa, poznala nové lidi a kultury a změnila jsem pohled na celý svět. Začala jsem vidět svět v úplně jiných barvách. A teď už se to jenom stupňuje.

 

A co vaření, k němu tě to táhlo vždycky?

To jo, vyrostla jsem ve Špindlu, kde jsme měli hospodu, takže jsem v tom kuchyňském prostředí od malička. Bavilo mě to, i když na začátku to byla spíš povinnost. Když mi bylo nějakých třináct let, odešel od nás táta, mamka si musela najít druhou práci a já jsem doma začala vařit. Byla to moje denní samozřejmost. Na vášeň se to přetočilo až o pár let později. Odjela jsem na Zéland, kde jsem poprvé nahlížela na vaření jako na něco, co mě může v životě dál posouvat. Bylo to i tím, že na rozdíl od Česka tam bylo vaření jedno z nejžádanějších povolání, bylo dobře placený a lidi to zajímalo.

 

V nejbarevnější kuchařce představuješ jídla z celého světa tak, abychom si je mohli uvařit i tady v Česku z dostupných surovin. Jak takové recepty sbíráš? Nemáš problém zajít třeba do kuchyně v restauraci, kde ti chutná?

Sbírala jsem je různě. V kuchyních, ve kterých jsem na Zélandu vařila, jsem měla kolegy ze všech koutů světa. Po večerech jsme se často scházeli a vařili si, čímž jsem začala přičichávat k zahraničním kuchyním. A už tehdy jsem začala přemýšlet, jak bych daný recept uvařila v Česku. Vymýšlela jsem různé náhrady a publikovala je na svůj facebookový blog. To mě bavilo a zjistila jsem, že na předělávání receptů tak, aby zůstaly výborný a autentický, mám vlastně docela talent.

 

Nikdy jsem ale nevlezla do kuchyně bez pozvání. Nejdřív jsem se vždycky spřátelila. Když mi v restauraci chutnalo, pochválila jsem jídlo obsluze a zajímala se, jak ho vaří. Vysvětlila jsem jim, kdo jsem, že mám zájem o jejich kulturu a oni postupně rozměkli. Pak mě vzali do kuchyně, nebo dokonce k sobě domů. Každý člověk má v sobě zrnko vřelosti a takové té tužby ukázat ostatním svou kulturu. Musíš o to ale projevit opravdický zájem.

 

 

Máš toho hodně procestováno. Co z cest a kultury jiných zemí ti v Česku chybí?

Chybí mi srdečnost, ale já si na to nestěžuju. Češi jsou prostě takoví a mě to baví. Navíc nerada srovnávám. Každá kultura má za sebou úplně jinou historii, úplně jiné zářezy. Nejde vyčítat Čechům, že jsou studení čumáci, protože zažili úplně jiné věci než lidé jinde. Takže se prostě na každé zemi snažím najít to nejhezčí, a to si zapamatovat.

 

„Na to, že je život barevnej, jsem přicházela postupně.“

 

Která ze světových kuchyní tě zatím nejvíc vzala za srdce?

To nejde říct, miluju je všechny. Některá má skvělé chutě, jiná zase výborné suroviny. A to mě baví, jak je to všechno barevné a rozmanité.

 

Spíše než srovnávání zemí mezi sebou, srovnávám oblasti v té jedné zemi. Třeba Mexiko má třicet jedna států a baví mě, co v každé z oblastí používají a vaří.

 

Musím ale říct, že miluju všechny kuchyně, které používají limetu, koriandr a chilli. Thajsko, Peru, Mexiko, Vietnam. Jsou to země, které si neskutečně dobře umí vyhrát s chutěmi. Nechybí jim sladkost, kyselost ani slanost a kuchyň je zábavná.

 

A co Česká kuchyně?

Miluju ji a vařím ji často. Obzvlášť, když se vrátím z ciziny. Přijeli jsme z Mexika a první, co jsem uvařila, byl kotel koprovky, bramboráky a smažený hřiby. Vlastně i když jsem v cizině, baví mě vařit místním česká jídla. A reakce jsou super. Většinou je to pro všechny něco úplně jiného.

 

Barvy nosíš i na kůži. Odvážíš si i nějaké kérky z cest?

Z každé cesty, kde jsme natáčeli, mám nějaké kérky. Z Vietnamu mám hůlky s kloboukem, v Mexiku jsem si nechala vytetovat „todo bien“ (česky „všechno dobré“). Velké barevné věci si ale nechávám dělat v Česku, buď od Szabiho nebo Petra Bobka. To jsou asi takoví nejvíc barevní tatéři.

 

Zajímavé ale je, že právě na kérky stahuji v cizině hrozně moc lidí. Když jim říkám, že vařím, a k tomu jim ukážu vytetovanou cibuli, maso, koriandr, bylinky, mrkev, kokos a další jídlo, hned se začnou zajímat. Navíc je to pro ně velké haló, ženy většinou kérky nemají, a oni se diví, kolik jsem kvůli nim musela vydržet bolesti.

 

 

Hodně bojuješ za neplastování. Jak konkrétně u tebe tenhle boj vypadá?

Vypadá tak, že i já se v rámci něho učím, protože jsem ještě před pár měsíci ani netřídila. Není to tak, že bych plasty dokázala vynechat úplně, ale snažím se je omezovat, přemýšlet nad nimi a nebýt lhostejná. Myslím si, že když už mám nějaký vliv na sociálních sítích, je dobré ho k něčemu takovému využít, a ne se jen fotit s produkty.

 

Snažíš se dělat nějakou osvětu i v asijských a indonéských zemích, kde se často pohybuješ a kde ty důsledky lidé ještě tolik neznají?

Rozjeli jsme to hlavně na Bali, tam je všude hrozný bordel. Začali jsme s různými organizacemi uklízet pláže a zároveň k tomu nabádali i další lidi. Pro místňáky děláme různé přednášky. Oni si zlo plastů neuvědomují, nikdo jim o něm nic neřekl. Ještě před nedávnem dojedli jídlo z banánového listu, zahodili ho, a teď dojedí z plastu a zahodí plast. Nejsou prostě srozuměný s tím, jaké jsou následky.

 

Jsi hodně energická a optimistická osobnost. Je něco, co ti k tomuhle stavu pomáhá nebo je to dané jen povahou?

To jsem prostě já. V minulosti jsem měla kluky, kteří mě spíše stahovali, takže mě to brzdilo. Teď mám ale doma stejný motor, a když jste dva magoři, přichází energie ve velkém. Probudím se a už mi to v hlavě jede. Jsem nezastavitelná a neumím být v klidu.

 

Mám ale i dny, kdy to nejde. Pět dní jedu na plný pecky a pak jsem den nebo dva ve stavu, kdy ani nechci, aby na mě někdo mluvil. Je to taková horská dráha. Jsem buď úplně nahoře, nebo úplně dole.

 

Je ještě něco tvou vášní kromě vaření a cestování?

Hrozně ráda píšu různé povídky, vyprávění. Ráda tancuju, už od dětství kreslím a obecně mám ráda všechny grafické a vizuální věci. Vlastně nejlepší, co můžu dělat, je tvorba kuchařek. Je tam všechno, co miluju. Jídlo, cestování, lidi, psaní, vizuály.

 

Zrovna jsi ve finálním procesu tvorby nové kuchařky „Nejbarevnější Mexiko“. Kdy ti přesně vyjde a co v ní lidi najdou tentokrát?

První knížka „Nejbarevnější kuchařka“ byla poskládaná z receptů asi osmi zemí. Pak jsem si řekla, že vydám nejbarevnější edici, a postupně vydám knížky zaměřené na jednotlivé země. Objevím je všechny do morku kostí přesně tak, jaké jsou, a ne tak, jak jsou známé mezi turisty. Kniha „Nejbarevnější Mexiko“ je tedy odrazem opravdového Mexika a je kombinací receptů a fotek z cest, ke každému receptu je pak moje verze veganského receptu. Venku bude 1.11. a mám k ní taková dvě velká překvápka, jedno opravdu hodně barevné!

 

Sen vydat kuchařku už sis splnila. Co dál?

Mým velkým celoživotním snem je vytváření nejhezčích kuchařek na světě. Tak doufám, že se tomu do deseti let alespoň přiblížím. Už teď mám námět na další dvě kuchařky. Strašně jsem se v tom našla.

 

Napadlo tě někdy otevřít si i nějaký svůj podnik?

Možná někdy, až budu stará.

 

Podzim plný barev s nejbarevnější kuchařkou KAMU!

stáhnout
×

PRO STAŽENÍ AKTUÁLNÍHO POČTENÍČKA
ZADEJTE PROSÍM SVŮJ E-MAIL.